Ve výzkumu za posledních pět let rapidně vzrostla byrokracie. “A to je vážný problém,” říká Libor Kraus, prezident Asociace výzkumných organizací a šéf společnosti Comtes FHT. “Výzkum potřebuje kreativní lidi, místo toho se však věnují papírování, tabulkám a hlášením,” dodává.
Podpora aplikovaného výzkumu v Česku přitom relativně klesá, ačkoliv v mnoha jiných směrech vycházejí ministři a prezident průmyslovým podnikům vstříc. Důvodem podle Krause je, že většina firem má zahraniční vlastníky. “Takové společnosti potřebují, aby stát podporoval prodej jejich výrobků, aby jim pomáhal v Číně a v Rusku, aby se přimlouval za homologaci a podobně. Ale co mají vyrábět, to jim většinou určují jejich zahraniční vlastníci,” vysvětluje.
Prezident AVO Libor Kraus
– Mluví se o tom, že by zde od roku 2017 mělo fungovat ministerstvo pro výzkum. Bylo by to správné?
Ano, ale nikoliv v podobě, ke které to nyní spěje. Výzkum, vývoj a inovace by měly mít svůj systém řízení. Nyní se však navrhuje, že vznikne ministerstvo, které bude mít na starosti jen Grantovou a Technologickou agenturu ČR. A to je špatně. Vznik resortu podporují vysoké školy i Akademie věd, ale jen pod podmínkou, že samy pod něj nebudou spadat. Co potom bude to ministerstvo řídit? Pokud má mít smysl, musí získat silné kompetence a přijít s komplexní strategií. Protože tady nejvíce chybí právě strategie, která by dlouhodobě stanovovala, co bude stát podporovat, co je pro něj prospěšné, jak se k tomu dostat. To je největší deficit, který máme. Na papíře se tu sice dělá spousta strategií, ale ty končí tím, že popíšou současný stav. Chybí závazné cíle, provázanost, termíny.
– Máme ale ještě vůbec nějaké týmy, které by té strategie využily?
Ve výzkumu pracuji od roku 1989. Začínal jsem v Plzni jako řadový výzkumník, prošel jsem s výzkumným ústavem plzeňské Škody privatizací a osamostatňováním, až jsme se s kolegy před 15 roky rozhodli založit novou výzkumnou organizaci, protože původní firma se stále více orientovala jen na zkoušení. V roce 1990 tady bylo jen v oblasti strojírenství více než sto výzkumných ústavů, dnes jich zbylo devět a k tomu dvě firmy, které vznikly na zelené louce; jde o MemBrain a náš Comtes FHT. Nicméně všude, kde existoval výzkumný ústav, se narodily malé soukromé společnosti, které začínaly se službami a postupně se z nich stávají inovační firmy.
– Asociace výzkumných organizací existuje 25 let. Jak se za tu dobu měnily postoje vlád k výzkumu?
Na počátku 90. let politici říkali, že všechno zařídí neviditelná ruka trhu. Pak nastalo období, kdy se zjistilo, že všechny okolní vyspělé státy aplikovaný výzkum podporují a že to prospívá jejich hospodářství. Od konce 90. let tady začaly vznikat státní programy na podporu aplikovaného výzkumu, v roce 2010 byla založena Technologická agentura. Jenže od roku 2012 zase převážil příklon k základnímu výzkumu a odklon od aplikovaného. Začalo se tvrdit, že firmy si aplikovaný výzkum mají platit samy.
– A s tím nesouhlasíte?
To je postoj, který nezastává žádný průmyslově vyspělý stát na světě. U nás však kvůli němu stagnuje podpora, kterou dostává Technologická agentura. Byly zastaveny podpory z ministerstev průmyslu, dopravy, zdravotnictví a podobně. Tyto peníze se měly přelít do Technologické agentury, ale k tomu nedošlo. Ministerstvo školství letos poprvé po 20 letech nevyhlásilo žádnou veřejnou soutěž na podporu mezinárodní spolupráce v aplikovaném výzkumu, jako je například Eureka. Nikdo z politické garnitury nechce moc slyšet, že podpora aplikovaného výzkumu je nutná pro zachování konkurenceschopnosti českých firem. Akademii věd přitom podle statistického úřadu za posledních pět let vzrostl rozpočet každoročně přibližně o miliardu korun.
– Jak jsou na tom v okolí?
Tvrdím, že učit se máme u úspěšných. Němci i Rakušané mají systém a priority. V Německu existuje systém institucí pro základní výzkum, což jsou Max Planckovy a Helmhotzovy instituty, a také systém více než 50 Fraunhofer institutů, které jsou zaměřeny výhradně na aplikovaný výzkum. Tyto instituty přitom vznikaly a vznikají na základě požadavků firem. V Rakousku mají programy, které na řešení úkolů aplikovaného výzkumu poskytují 50 procent prostředků ze státního fondu, dalších 50 procent musí přinést firma, pro kterou se ten výzkum dělá. Takovému přístupu se však Česko zarytě brání. Akademie věd nyní přichází se strategií AV 21, jež ji má navést na podporu aplikovaného výzkumu. Ale kdo to bude dělat? Ústav pro jazyk český? Vždyť to je nesmysl.
– Znovu se tedy rozhoří spor mezi základním a aplikovaným výzkumem?
Základní výzkum je charita, která se ale z dlouhodobého hlediska bezpochyby vyplácí. Výsledky se mohou blahodárně projevit třeba za 50 let. Nejde tedy o to, že bychom chtěli rušit základní výzkum, musí tu být symbióza. Ale v aplikovaném výzkumu se musíme dostat do reálné aplikace výsledků. Nesmí to být jako teď, kdy většinu výstupů z aplikovaného výzkumu tvoří publikace v zahraničním časopise.
– Snažíte se svůj postoj dostatečně vysvětlit a prosadit?
Prezidentem AVO jsem od roku 2013, jednal jsem na Úřadu vlády, na Radě vlády pro výzkum a inovace, na ministerstvech průmyslu, zemědělství, školství i s bývalým premiérem Rusnokem. Přístup politiků však je, že se na všechno musí udělat analýza, vše se musí vyhodnotit, a nakonec z toho nic není.
– Proč teď peníze na aplikovaný výzkum nejsou, když dříve byly?
Existovaly obavy, že v roce 2015 tady bude z evropských peněz vybudována spousta výzkumných center vybavených nejmodernějšími technologiemi a budou prázdná, protože v nich nebude mít kdo pracovat. Oponoval jsem, že budou plná lidí a ti lidé budou říkat: “Když jste si nás zaplatili, tak nás teď financujte, protože my si na sebe nevyděláme.” A přesně tato situace po pěti letech nastala. Centra si stanovila ukazatele udržitelnosti a jeden z těch ukazatelů je právě práce pro firmy, od nichž mělo přitékat zhruba 30 procent prostředků. Jenže to by ta nová centra musela dělat práce, které podniky opravdu potřebují a jsou ochotné si je koupit. To je jejich hlavní chyba.
– Jak se to mohlo stát?
Ta nová výzkumná pracoviště většinou vznikla na základě idejí nějakého profesora, ať už z vysoké školy, či Akademie věd. Nakoupila si nejmodernější techniku, ale nikdo neřešil, zda na té technice budou vznikat výsledky pro firmy. My si totiž tady pořád neuvědomujeme, že výzkum a vývoj nejsou nějaké poslání, ale prostě byznys. Sice speciální, ale stále byznys. Vzniklo zde osm center excelence a 40 regionálních výzkumných center. Ta regionální měla přímo ve znaku, že budou podporovat český průmysl. Jsou ostatně zřízena z fondu regionálního rozvoje, dnes se však snaží dělat spíše vědu. Jenže dalších 30 procent mělo plynout z programů účelové podpory. Ty ovšem také nedostanou, protože Česká republika zrušila soutěže v aplikovaném výzkumu a do zahraničních programů se dostane málokteré centrum. Neumí totiž špičkově ani účelový, ale ani základní výzkum. Takže natahují ruce ke státu.
– Několik členů vaší asociace ale také vybudovalo centra regionálního výzkumu. Jak si vedou?
S jejich udržitelností to vypadá podstatně lépe než v případě akademických a vysokoškolských center. Centra našich členů programově pracují s podniky a dlouhodobě jim své výsledky prodávají. Když jsme připravovali projekt v Comtesu, objeli jsme 15 největších zákazníků a diskutovali s nimi o tom, co pro ně budeme dělat za pět let, co máme doplnit, aby si naše služby nadále kupovali, a na základě tohoto jsme vypracovali návrh projektu do operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. V řadě akademických center postupovali přesně obráceně.
– Mají české firmy o výzkum dostatečný zájem?
České firmy zvyšují výdaje na výzkum a vývoj. Pokud bych mluvil za Comtes, nám v letech 2009 až 2011 rostl obrat o pětinu ročně. Firmy, které předtím o výzkumu a vývoji moc slyšet nechtěly, najednou poznaly, že je to prostředek ke zvýšení konkurenceschopnosti a že i jejich zákazníci budou najednou slyšet na to, že mají nový výrobek. Nebo že se jim samotným vyplatí, aby si pořídily moderní technologie, které jim přinesou energetické a materiálové úspory.
– Nemají však majitelé a manažeři často naivní představy?
Když jezdíme po českých firmách, vždy po mně jejich manažeři chtějí, abych řekl, co bude jejich zákazník za tři roky potřebovat, a že pak by se s námi do výzkumu pustili. Odpovídám jim, že pokud toto nevědí, jsou na svých místech zbyteční, protože to musí vědět jejich obchodní oddělení. V západní Evropě firmy vědí, co chtějí, a po výzkumném ústavu požadují, aby jim řekl, jak to udělat. To tady trochu chybí, protože u nás byly firmy zvyklé něco vyrábět 25 let. Dodnes se setkáváme s postojem “nám to tady funguje 30 let, tak co bychom to měnili”. Ale toto myšlení se v době krize začalo měnit, protože firmy zjistily, že s tou letitou zkušeností nevystačí a potřebují vyspělejší řešení.
– A co podniky v zahraničním vlastnictví?
Zhruba 80 procent výrobních firem v České republice má zahraniční vlastníky. Duševní vlastnictví ve výzkumu a vývoji je přitom jedním z prostředků optimalizace zisku. Mateřské koncerny se snaží udržet si know-how doma a svým dceřiným společnostem je prodávat ve formě licencí a služeb. Proto je často zapotřebí zaměřovat se rovnou na mateřské společnosti.
– Někteří zahraniční investoři však již přišli na to, že tu máme nejen kvalifikované dělníky, ale i inženýry a technology. Pomůže to?
Určitě to do budoucna pomůže. Ale české pobočky mezinárodních korporací zatím většinou stojí nezměrné úsilí přesvědčit vedení koncernu, aby tady zřídilo nějakou menší vývojovou skupinu, a pak je opět stojí další úsilí, aby ti tuzemští vývojáři mohli pracovat pro celou skupinu.
Výhodou České republiky přitom stále ještě zůstává úroveň technického vzdělávání, o kvalitní techniky je však rok od roku větší nouze. V Comtesu proto oslovujeme i zahraniční experty. Máme ve firmě několik Slováků a dva Španěly. Nyní se chystáme zaměstnat jednoho Íránce, absolventa portugalské univerzity, a připravujeme projekt vedený ruským špičkovým vědcem.
– Jsou nějaké další možnosti, jak do výzkumu dostat peníze?
Nefunguje tu dobře komercionalizace výsledků. Vyjeli jsme se proto učit od těch, kteří to umí. Byli jsme na stáži v centrále Fraunhofer institutu a také v Oxfordu a Cambridgi. Tam existují organizace, které jsou jakýmsi obchodním oddělením těch univerzit. Například v Oxfordu působí asi 17 tisíc výzkumníků. To je dvojnásobek, než má naše Akademie věd. Ročně tam přitom vyberou jen pět výsledků, které jsou uplatnitelné na trhu a jdou překlopit do takzvané spin-off firmy založené univerzitou a nějakým investorem. Vše ostatní představuje styk s aplikačními firmami, zadávání smluvního výzkumu, prodej licencí a podobně.
– A u nás?
Tady se ustavičně bavíme o tom, že by u nás takové nové inovační firmy měly vznikat. Ale všude v zahraničí, pokud spin-off firmy vzniknou, v nich musí být podíl té výzkumné organizace a ta z toho musí získávat peníze zpátky. To tady není. Takový Fraunhofer institut zakládá firmy, v nichž má 25procentní podíl. Podobně v USA. Oxford si první dva roky drží dokonce 50 procent. U nás je představa, že firmu si založí páni profesoři bez podílu svého zaměstnavatele. To ale není spin-off, nýbrž tunel -za státní prostředky udělám výsledek, který si pak přivlastním.
– Otázkou ale zůstává, jak je ten náš výzkum kvalitní. Tady se totiž zkoumalo všechno.
Projevovala se tu roztříštěnost, což je důsledkem toho, že nemáme žádnou strategii. Mnohé tuzemské týmy však dosahují skvělých výsledků. Nedávno jsem sice slyšel na konferenci v Technologické agentuře, že děláme pouze inovace nižšího řádu, nikoliv převratné objevy, ale to je jen takový povrchní úřednický pohled. Comtes FHT měl loni 40 procent zakázek ze smluvního výzkumu z Německa a Rakouska. A němečtí zákazníci tvrdí, že jim dáváme lepší výsledky než jejich Fraunhofer instituty. Což je jedna z největších pochval, jaké jsme kdy dostali. Můžeme-li se totiž srovnávat v oblasti aplikovaného výzkumu s Fraunhofer institutem, znamená to, že jsme minimálně na evropské špičce. V oblasti výzkumu kovových materiálů těžko přijdete s úplně převratným objevem, ale to, co děláme, firmy potřebují dnes a denně.
Petr Korbel, EKONOM (č. 46, str. 20)
AVObloguje 