Podle aktuálních vědeckých studií začaly závratným tempem mizet včely, takže brzy nebude mít kdo opylovat květiny. A nejde jen o včely. Do roku 2050 má vymřít polovina všeho existujícího hmyzu. To bude mít katastrofický dopad na celý ekosystém planety i život člověka na zemi. Na vině jsou zejména moderní, vysoce účinné pesticidy, které se používají v posledních 20ti letech. “Pokud nezměníme způsob, jakým produkujeme potraviny, veškerý hmyz za několik desítek let vyhyne,” apelují vědci.
I globální oteplování se podle posledních studií utrhlo ze řetězu a Země směřuje k oteplení až o 3 stupně Celsia. Výsledkem má být Severní ledový oceán bez ledu, stoupání hladiny všech moří a zásadní úbytek pitné vody, díky kterému kolem roku 2050 čeká Světová banka masovou migraci, jenž neměla v historii lidstva obdoby. Hlavními zdroji emisí skleníkových plynů nejsou osobní automobily ani konvenční továrny, jak se občas uvádí, ale opět intenzivní zemědělství, transport zboží (zejména po moři a letecky) a hlavně spalování fosilních paliv v elektrárnách.
Znečištění vzduchu představuje další problém. V mnoha světových aglomeracích dosáhlo už dnes takové úrovně, že se venku prakticky nedá dýchat. Když jsem byl nedávno v Pekingu, index znečištění AQI byl díky mikročásticím PM2.5 asi 450 jednotek a rozumně přežít šlo jen uvnitř budov, které mají vzduchotechniku se speciálními filtry. Všechno nad 100 jednotek přitom představuje nezdravé prostředí, nad 300 zdravotní hazard a nad 400 jednotek se už ani nepoužívá slovní popiska. V industriální Číně podobné věci člověk tak trochu čeká, ale znečištění díky větru nezná hranice, a tak to samé (respektive ještě horší) zažijete třeba v Dillí, ve státech perského zálivu nebo v severní Africe. V Dubaji, kde jsem byl před pár dny, je zcela běžná všudypřítomná mlha a AQI nad 150. Podle WHO žije dnes přes 90% světové populace v místech, kde znečištění vzduchu překračuje rozumné limity.
Ve stejném duchu bych mohl pokračovat dál a dál. Objem ryb ve světových oceánech se od roku 1970 zmenšil na polovinu, většina divoce žijících zvířat přišla za stejnou dobu v průměru o 60% své populace a každý rok nenávratně zmizí další 0.2% – 0,4% deštného pralesa. Všechny tyto situace přitom mají společné kritérium: Nelze je řešit na národní úrovni. Pokud by nějaký větší stát sám přijal účinnou regulaci, budou jeho obyvatelé muset dočasně obětovat životní standard na úkor zemí, které regulaci nepřijmou. Z hlediska teorie her je proto rozjetý vlak prakticky nezastavitelný a navíc už je stejně pozdě. Určitě znáte příběh o žábě, která se uvaří, protože ji nenapadne vyskočit z hrnce plného vody, když se voda ohřívá velmi pomalu? I kdyby se mezinárodní diplomacie zítra zázračně shodla na ocenění negativních externalit a dokázala vymáhat celoplanetární regulaci, už jen pouhá setrvačnost všech probíhajících dějů nevyhnutelně způsobí ekologickou krizi.
Ze stejného důvodu záchranu nepřinesou ani technologické inovace. Lepší roboti, IoT, AI nebo samořiditelná auta představují z eko-pohledu jen nepodstatnou dekoraci našich životů a zásadní objevy typu čistá jaderná fúze, která snad jednou učiní špinavé získávání energie příliš drahé, přijdou pozdě. Jinými slovy bychom si měli přiznat jednoduchý fakt: dobře už bylo. Bezprecedentní blahobyt na začátku 21. století, který nemá v historii lidstva obdoby, byl možný jen za cenu masivního zadlužení vůči celé planetě. Dinosauři možná vyhynuli ze dne na den díky nárazu meteoritu, ale přelidněné lidstvo patrně čeká spíše pomalý a bolestný proces redukce jeho téměř 8 miliardové populace (která se už brzy ze 3/4 soustředí do velkých měst a proces bude o to bolestivější, pokud se vědcům podaří dále zpomalit proces stárnutí – WHO nedávno klasifikovala stárnutí jako nemoc).
V tomto kontextu nechápu, proč se za největší politickou výzvu současnosti nepředstavuje otázka, jak se vyrovnat s novou situací na planetě Zemi. Nejde o to ji řešit – to nejde (kromě elegantní možnosti prohlásit alarmující vědecké závěry za lež) – ale jak se připravit na budoucnost a v rámci možností agendy státu se s ní co nejlépe vypořádat. Vždyť rok 2050 nastane za stejnou dobu, jaká uběhla od sametové revoluce. A Česká Republika může mít to štěstí, že na ni většina popsaných problémů nedopadne tak tvrdě. Pokud bude připravena.
Zdroj: Facebook Václava Dejčmara
Václav Dejčmar, Autor: MARTIN TISO
AVObloguje 