Uplynulé pondělí ohlásili vědci přelomové pozorování. Poprvé jsme díky nim viděli kolizi dvou neutronových hvězd a mohli ji pozorovat nejen ve všech spektrech elektromagnetického světla, ale i v gravitačních vlnách. Tím se lidstvu otevřel nový smysl, jak zkoumat vesmír. Už nejen přes elektromagnetické spektrum, na které jsme byli odkázáni až dosud. Teď ho “vidíme” (a slyšíme) i gravitačními vlnami.
Tomáš Sedláček, foto: Jan Tichý, TA ČR
Navíc se podařilo navázat spolupráci mezi vědci a přístroji na celé planetě, abychom se mohli dívat dostatečně “hbitě” a dlouho. Plno sporných věcí je najednou jasných a otvírá se nová epocha astrofyziky. V tomto světě je jedno, zda jste křesťan, muslim, žena, ateista, černoch, liberál, homosexuál, Němec nebo Čech.
Projekt byl sám o sobě extrémně drahý, technicky neuvěřitelně náročný (přístroj je tak citlivý, že k poměru vzdálenosti od nás k Alpha Centauri pozná změnu o mikron, tedy miliontinu metru) a mnoho vědců pochybovalo, že se něco podobného vůbec povede. Přesto se to povedlo.
Sledování pondělní tiskovky bylo skoro jako dívat se na přistání člověka na Měsíci a pro vědce to byl velice emotivní moment. Přesto o tom drtivá většina lidí nemá ani potuchy a raději sledují třeba sport, kde se od začátku paměti neustále dokola a do úmoru opakuje stejný scénář, buď vyhraje jeden, druhý, nebo to skončí remízou. Dopad na vývoj a poznání lidstva je ovšem nula, na rozdíl od objevu fyziků, který nás skokově posunuje dopředu.
Z vědeckého hlediska se stalo víc než přistání na Měsíci, i když to bylo jistě divácky vděčnější. Vlastně je zajímavé, jak nás zajímají nezajímavé, nedůležité věci (třeba neustále dokolečka se opakující zprávy o tu rostoucím, tu klesajícím HDP) a ty opravdu zajímavé věci nás nezajímají. Kdybychom byli vzdělanější planeta, celý týden bychom nehovořili o ničem jiném než o gravitačních vlnách, pulsarech a neutronových hvězdách. Volby by byly podružnost, zajímavost z druhé či třetí stránky lokálních zpráv.
Můžeme na sebe být hrdí, na financování těchto věcí se Česká republika podílí již léta, stejně tak jako naši vědci. Tento pozoruhodný objev je náš, stejně jako kohokoli jiného. Ale my se místo toho utápíme v předvolebních tahanicích a nicneříkajících − téměř předvídatelných − lžích.
Zajímavé, že ve vědě to jde − spojit se, táhnout za jeden provaz, neřešit, kdo je odkud a jakým způsobem si fouká polívku. Občas mám pocit, že lékem na pavědeckost naší doby, náchylnost k fake news, populismus by byl právě trošku vědečtější přístup k věci.
Jenže česká společnost je zaseklá. Zdá se, že neví, kam chce. Společnost není ani v těch základních věcech jednoduchá, nevíme, zda patříme do EU, zda patříme na Východ, nebo na Západ, zkrátka řešíme věci, které jsme měli mít dávno vyřešené. A mohli jsme jít dál, ale my přešlapujeme na místě.
Svět politiky by udělal dobře, kdyby se inspiroval vědou − spíše než byznysem. Ve vědě se hledá pravda, v byznysu zisk. Nic proti ani jednomu, ale bude nám lépe, pokud bude společnost mít mechanismy, které umožňují hledat pravdu spíše než zisk, výhody, prebendy. V byznysu jde o to porazit oponenty, zničit konkurenty, vyhrát. Ve vědě jde o pravý opak − najít způsob, jak společně hledat pravdu. V tomto je svět vědy mnohem demokratičtější než svět byznysu − v byznysu rozhoduje ten nejvýše postavený (ředitel nebo majitel), ve vědě rozhoduje metoda a snaha najít nejlepší řešení. Skutečná demokracie je snaha hledat pravdu s nadějí, že více hlav více ví − a čím různorodějších, tím lepší.
Pokud se nám jako lidstvu podařilo sjednotit a měřit na miliardy kilometrů záchvěv mikronu, snad se nám podaří sjednotit Evropu, tak jak si to představuje třeba takový Macron. Kéž by mu v tom český vítěz voleb byl partnerem, nikoli nepřítelem.
(psáno pro HN 19.10.2017, redakčně upraveno)
AVObloguje 