Čeští výzkumníci se do spolupráce s byznysem nehrnou

Člen předsednictva AVO a bývalý dlouholetý prezident AVO Miroslav Janeček se zamýšlí na portálu Vědavýzkum nad spoluprací výzkumného a aplikačního sektoru.

janecek m

Spolupráce mezi výzkumnými organizacemi a aplikační sférou má zatím své rezervy, zejména ta zahraniční. Podpora ze strany státu je významná, tu nepřímou ale mnohdy omezuje finanční správa. Zohlednění výsledků spolupráce v hodnocení výzkumných organizací by umožnilo lepší využití výsledků výzkumu a vývoje.

Předně je nutno říci, že forem spolupráce mezi akademickou a aplikační sférou je celá řada a mají různé uplatnění. Překvapilo mě, že v rozvinutých zemích v poslední době podporují z veřejných zdrojů i jakási neformální setkávání akademiků a lidí z praxe, která mohou být první příležitostí k navázání užitečných kontaktů. Na ty pak mohou později navazovat konzultace, společné projekty, smluvní výzkum apod. U nás se od samého počátku více sází na podporu společných projektů, počínaje programem Tandem, ke spolupráci je směrována i většina programů TA ČR. Tato spojení leckdy fungují, někdy jsou ale dost účelová a jejich cílem je spíše získat veřejné peníze, než řešit reálné problémy.

Specifickou formou spolupráce je prodej práv k duševnímu vlastnictví, které je v Česku stále ještě popelkou. Přitom zde máme skvělý příklad pana profesora Holého, který sice dělal skvělý základní výzkum, ale sám byl autorem či spoluautorem 60 patentů. Kolik je v ČR takových výzkumných organizací jako Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, kde pečlivě hlídají patentovatelnost každého vědeckého poznatku a aktivně se snaží o jejich uplatnění prodejem licence? Budiž ale řečeno, že se situace zvolna lepší, zejména díky aktivnější roli dnes již početných center pro transfer technologií a znalostí. Na základě osobních zkušeností mohu říci, že k tomu velmi přispěla i podpora proof of concept prostřednictvím programu GAMA.

Chtějí české firmy spolupracovat s veřejnými institucemi a naopak?

Je třeba se ptát, jaké firmy vlastně v Česku máme a jaká je jejich potřeba a chuť inovovat prostřednictvím výzkumu. Je to široká škála různých modelů – od pobočky nadnárodní firmy, která v ČR zaměstnává tisíce lidí, ale ani jednoho výzkumníka, až po zahraniční firmu, která si v ČR účelově zřídí výzkumnou laboratoř jen proto, aby se ucházela o veřejnou podporu. Optimální model pak představuje endogenní firma, která svoji strategii opírá o aplikaci nejnovějších výzkumů VaV. Druhým žádoucím modelem je pobočka zahraniční či nadnárodní firmy, která v Česku vyrábí a rovněž zkoumá, často ve spolupráci s výzkumnými organizacemi (VO). Bohužel je třeba říci, že ani jeden z těchto případů není příliš početný. Firmy i VO se zvolna učí překonávat přirozené překážky – odlišné pohnutky či motivace k řešení problémů, odlišné vnímání času a naléhavosti řešit problémy, odlišná představa o ceně vlastního duševního vlastnictví. Existují ale rovněž legislativní aspekty, jako je např. aplikace Rámce Společenství pro veřejnou podporu. Jednou z nově vzniklých překážek je pak paradoxně formalizace v podobě vnitřních pravidel výzkumných organizací, které sice na jedné straně chrání VO před dříve běžným „předáváním“ poznatků firmám, na druhé straně ale podnikatele tak trošku odstrašují (a ti se někdy uchylují ke spolupráci s vybranými jednotlivci formou dohody).

Stát spolupráci podporuje, potenciál je ale větší

Dotační programy jsou příležitostí pro obě strany, firmy mají šanci využít znalostí, získaných systematickou činností výzkumníků ve výzkumných organizacích a ti z nich, kteří jsou „naladěni na praktickou strunu“, zde nacházejí příležitost vidět výsledky své výzkumné činnosti realizované; zkušenost ukazuje, že takto zaměřených je asi desetina ze všech výzkumníků. Je skutečností, že úspěch některých oborů je podložen dlouholetou spoluprací mezi firmami a VO. Jde např. o výrobu obráběcích strojů, kde díky několika generacím center kompetence (podporovaných nejprve MŠMT a v současné době Technologickou agenturou) dochází k úzké spolupráci mezi firmami a VO.

Rozšíření daňových úlev na nakupovaný výzkum bylo podmíněno existencí právně závazného registru výzkumných organizací, aby se zabránilo nedovolené veřejné podpoře. To, že tato forma spolupráce je stále ještě poměrně vzácná, má ale spíše příčiny v používání tohoto nástroje an sich. Nepochopení obsahu pojmů „výzkum a experimentální vývoj“ ze strany některých podniků a zarputilá snaha finanční správy o minimalizaci této podoby „daňových úniků“ (neboť tak jsou mnohdy chápány) vedly k omezenému využívání tohoto potenciálně mocného nástroje.

Významná role center transferu technologií a znalostí

Jak již bylo řečeno, není navazování spolupráce mezi výzkumným sektorem a aplikační sférou snadné. Velkou roli zde hrají osobní kontakty, vzájemná důvěra a taky snaha se domluvit. Překážek je celá řada a není snadné je překonat. Zde mohou sehrát velkou roli centra transferu technologií a znalostí (CTTZ), jejichž zaměstnanci by měli být nejen teoreticky vybavení, ale měli by „umět mluvit“ řečí akademiků i podnikatelů a dělat tak prostředníka při sjednávání spolupráce. Je dobře, že CTTZ jsou dnes prakticky na všech veřejných vysokých školách a podle mě se jejich úroveň a schopnosti výrazně zlepšují. Bohužel je jejich činnost i nadále stále hodně závislá na dobré vůli managementu univerzit, jejichž necitlivé zásahy mohou činnost CTTZ značně omezit.

Ve spolupráci se zahraničím máme co zlepšovat

Abych byl aspoň trošku politicky korektní, řeknu, že ve spolupráci se zahraničím je prostor ke zlepšení. Analýzy ukazují, že ČR v rámcových programech EK čerpá pouze část prostředků, které povinně odvádí do společné pokladny. To nedává českým výzkumníkům právě dobré vysvědčení. De facto to znamená, že český daňový poplatník přispívá těm úspěšným (německým, francouzským) výzkumníkům na jejich projekty. Nedostatečné zapojení českých subjektů (a zejména VO) do rámcových programů přitom není dáno menší úspěšností; prostě se do náročné mezinárodní soutěže nehrnou. Provokativně dodám, že mají dostatek snáze dostupných prostředků (státní rozpočet, strukturální fondy) a k účasti v rámcových programech nemají dostatečnou motivaci.

A co s tím?

Závěrem bych přispěl návrhem dvou opatření, která by mohla výše zmíněnou spolupráci zlepšit a mohla by přispět ke zlepšenému využívání výsledků výzkumu a vývoje. Léta se mluví o potřebě promítnout výsledky spolupráce do metodiky hodnocení VO; nikoli však sčítáním spekulativních výsledků s nulovou hodnotou, ale příjmy z prodeje licencí, ze smluvního výzkumu nebo z prodeje spin off firem. Zatím se tomu akademická obec statečně ubránila. Na pováženou je rovněž malý počet spin off firem, které by měly být přirozeným a kompetentním partnerem výzkumných pracovníků z VO. Je třeba zmapovat příčiny této slabiny (legislativní, věcné, mentální nastavení vědců) a zjednat nápravu.

Autor: Miroslav Janeček

Zdroj: vedavyzkum.cz

Komentář Jiřího Krechla (Czechinvest) k článku na Facebooku:

Myslím, že jednou z důležitých příčin jsou obecně nízké ambice plynoucí z relativně dobrého komfortu. Český výzkumník se nechá raději zaměstnat ve mzdě (na jejíž výši si nicméně stěžuje) než by usiloval o rozvoj svých myšlenek ve startupu nebo spinoffu, legálně si je tam odnesl například formou licence od mateřské instituce a následně je ekonomicky vyždímal ve svůj prospěch. Ale platí to zřejmě obecně, intelektuální potenciál často brilantních absolventů škol je prodán ve mzdě nadnárodní společnosti a nemalá přidaná hodnota z tohoto potenciálu plyne do cizích kapes.

 

Advertisements

Leave a comment

Filed under Uncategorized

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s