Kdo nám řekl, že je to tak správně?

Tomáš Sedláček, foto: Jan Tichý

Druhá otázka, kterou v Bibli Hospodin pokládá lidstvu, konkrétně Adamovi a Evě, zní: Kdo ti to řekl (že jste nazí)? Tato otázka je prvotní analýzou ideologie. Kdo ti to řekl, jaký hlas? Kdo ti to řekl, že se za svou nahotu, za svou přirozenost musíš stydět a zakrývat své přirození? Kdo nebo co ti řeklo, že tak, jak jsi byl při rození, kdy jsi při-rozený, když jsi tak, jak jsi, jsi nepřirozený, a tedy nedostatečný? Tímto bájným momentem uvědomění si vlastní přirozené nedostatečnosti teprve vznikla mezera pro ekonomii − člověk se cítí přirozenější, když není přirozený, když není sám sebou, když je v cizí kůži − ať už zvířecí, nebo v kůži od Tommyho Hilfigera. A k tomu musí vlastnit. Cosi, co není přirozeně jeho. Člověk se paradoxně ve své kůži necítí úplně ve své kůži.

Nicméně ono “uvědomění” nebylo ani tak uvědoměním, jako spíše uposlechnutím, “uslyšením” hlasu, který (odněkud) něco říká. Jinými slovy, ono uvědomění nebylo bez nápovědy. Někdo/něco nám téměř neustále cosi říká. Co máme cítit, jak to máme cítit, jak se zachovat, jaký být.

To, co či kdo nám tyto věci říká, se stalo hlavní osou přednášky mladého izraelského historika Juvala Noacha Harariho, autora dnes už světově proslulé knihy Homo Deus − Stručné dějiny zítřka. Kdysi nás formovala příroda, dodnes máme v genech instinkty z doby kamenné, byť mnohé z toho je dnes již zbytečné a překonané (boj se tmy, boj se pavouků). Poté to byli kněží a jiní ideologové, kteří lidem říkali, jak a co mají dělat (neboj se tmy), jak se chovat, po čem toužit, v co věřit a oč ve skutečnosti ve světě a v životě jde. Pak se tohoto hlasu ujali experti, učenci, vědci. Ti tvoří náš názor na svět, gravitaci, orgasmus, smysl člověka, výchovu dětí − ti nám říkají, jak se věci mají nebo mají mít. Máme tu umělce na to, aby nám zprostředkovali hloubku prožitku, máme filmy, abychom věděli, jak má vypadat romantická večeře.

Nejočividnější příklad čehosi, co nám říká, jak se máme (za)chovat, je reklama. Tento všeobecně uznávaný a akceptovaný (re)klam spočívá v tom, že se experti společně zamyslí nad tím, jak v nás vytvořit touhu použitelnou k jejich obchodnímu úspěchu. Snaží se na nás mluvit tak, aby nás co možná nejlepším způsobem “oslovili”. Ale svými budovami se nás snaží “oslovit” i architekti, aby nám jejich dílo “něco řeklo”, a tak dále.

Není vlastně teď podstatné, kdo konkrétně nám co říká, důležité je, že to všechno zatím byli lidé. Na dnešní době je ale nové to, všímá si Harari, že začíná etapa, kdy nám tyto věci budou říkat algoritmy. Již několikrát jsem zde psal o tom, jak stroje nahradí nejen lidské schopnosti (nabídku práce), ale i lidské touhy (poptávku). Umělá inteligence je vám schopna poradit knihu lépe než váš nejbližší přítel. Už dnes přesně ví, kam až jste na svém Kindlu dočetl, co vás zaujalo, co se líbilo lidem, kterým se líbila podobná pasáž jako vám, a brzy si u toho bude ještě analyzovat, jak se u čeho tváříte, slovo od slova, větu od věty. Podobně tomu začíná být s diagnózami ve zdravotnictví, s výběrem zpráv a tak dále.

Možná brzy vyvineme program, který vám − na základě vaší celoživotní, internetem sledované dráhy − nejlépe řekne, zda dotyčný či dotyčná je ten pravý partner pro vás. S kým budeme mít dítě, kdysi řešila příroda (instinkt), pak lidé (rodiče, kněží, kartářka, článek v “lajfstajlovém” časopise…) a nyní vám nejlepším poradcem bude algoritmus, který ví vše o vás, o ní, o všech genech, vlastnostech. Ještě nikdy nebyla žádná psychologická studie takto soustředěná na jednoho konkrétního jedince, jak je toho dnes schopen (vše sledující, vše vidící a vše vším analyzující) algoritmus umělé inteligence.

Vstupujeme do doby strojem strojených tužeb a životů. Česká klasika Jáchyme, hoď ho do stroje, kde stroj člověku říká, co a kdy má dělat, se stává realitou. Již teď se házíme do stroje kus po kousku. Brzy, za pár generací se lidstvo hodí do stroje zcela a naše biologická slupka bude odhozena jako motýl odhazuje svůj původní housenčí habitat. Pokud vás toto digitální nebe neláká a už teď se vám stýská po realitě, pak vězte, že jediné, co s tím můžete dělat, je pořádně si užívat poslední dny pod Sluncem.

Psáno pro HN (21.12. 2017)

Zdroj: Facebook Tomáš Sedláček

Advertisements

Leave a comment

Filed under Uncategorized

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s